Ad-Libri. Inspire.
Ad-Libri. Inspire.
  • Domů
  • O mně
  • Recenze
  • BibliGirl
  • Zákulisí
    • Mezi řádky
    • Jak vydat knihu
    • Z mé tvorby
      • Poezie
      • Pro lepší náladu
    • Studium
    • Literatura ve škole
    • Jiné
  • Kontakt

Cestování

Lifestyle

Kontakt

Nedávno jsem hledala recept na koktejl, který jsem ochutnala v Řecku. Při jeho hledání jsem náhodou narazila na jeden, oblíbený u známého spisovatele. Tak jsem se od míchání drinků přesunula k jinému tématu: co asi tak měl rád Franz Kafka? Nebo Jane Austenová? Co pro lidi, jejichž rozsáhlé světy prostřednictvím knih čteme, bylo příjemnou kratochvílí? Čím si zpestřovali dny, potažmo dlouhé noci, za kterých svá díla psali? Dámy a pánové, usaďte se, začínáme! 


Ernest Hemingway

Kdo by neznal známá díla jako Stařec a moře nebo Komu zvoní hrana, za jehož honorář si v roce 1939 pořídil dům. A myslím, že díky koktejlům je spisovatel ještě známější. Hemingway je měl moc rád. Asi nejznámějším je koktejl Daiquiri, prý si dokonce poroučel dvojitou dávku rumu a méně cukru. Tuhle variantu koktejlu můžete najít pod názvem Hemingway Special či Hemingway Daiquiri, dříve též Papa Doble. Jestli jeho požadavek na menší množství cukru souvisel s informací, že trpěl cukrovkou... Možná ano. Kromě toho miloval i Mojito nebo Death in the Afternoon. Nicméně zastával názor, že alkohol člověku pomáhá lépe snášet realitu. Bohužel ale mohl být spoluviníkem jeho sebevraždy. 


Honoré de Balzac

Pracovitý, nadaný, milovník žen a kofeinu. Takový byl autor známého díla Lidská komedie. Každý z nás si může v klidu a svým tempem přečíst jeho nejznámější počin, byť právě Balzac jej napsal raketovou rychlostí. A jak to zvládal? S kávou. Údajně vypil až 50 šálků denně, spal jen pár hodin a jinak pracoval nebo psal. A když už nestíhal kávu ani vařit? Tak prostě žvýkal kávová zrna. A ačkoliv se mu takhle podařilo napsat klenot, který dnes patří mezi povinnou četbu k maturitě u středoškoláků, doplatil na to velmi brzy, v 51 letech mu selhalo srdce. Četli jste něco od Balzaca? Předpokládám, že Otec Goriot bude častá odpověď.


Stephen King

Skočíme o kousek blíže, a k někomu, kdo je ještě naživu. Kdo by neznal autora, se kterým se bojíme, buší nám srdce a ačkoliv si zoufale přejeme dobrý konec, obvykle tomu tak není... Nebudu jeho závislost v 80. letech popisovat jako nějakou neřest hodnou rozebírání, skončil kvůli práškům a alkoholu v dost bídném stavu, až výhružky rodiny jej z něj dostaly. Pokud jste nikdy neslyšeli Stephena v rozhovorech, tak miluje cheesecaky. Řekla bych, že se pak příjemně píše těch 2 000 slov denně. 


Jane Austenová

Podíváme se teď k nějaké dámě a necháme se pozvat na čaj, co říkáte? Jane Austenová, autorka románu Pýcha a předsudek, jehož filmovou adaptaci určitě taky znáte, milovala svou o dva roky starší sestru Cassandru. V dopisech, jichž se dobrá stovka dochovala, se svou sestrou řešila zásoby mandlového cukroví, koláčků a bílého čaje. Mísa sladkostí a dobrý čaj zřejmě Jane pomáhali při psaní jemných, ale ostrých románů z anglického venkova. 



Agatha Christie

Požitkářka. Patrně nejen ve světě chladnokrevných vražd. Agatha ve své knize Vlastní životopis popisuje, že v domě, kde vyrůstala, měli tehdy obrovskou starou viktoriánskou vanu s širokým dřevěným okrajem. Zmiňuje se, že na ten široký okraj odkládala poznámkový blok a jedla u toho svá oblíbená jablka (prý to bylo nejlepší místo na vymýšlení zápletek detektivek). A nesmím zapomenout na její posedlost hustou, devonshirskou smetanou. A to tak velkou, že doktor i doporučil její konzumaci omezit, jelikož jí prý jedla obrovské množství.


Vicor Hugo

Francouzský Bídník? Ale kdeže. Autor románu Chrámu Matky Boží v Paříži prostě jen prokrastinoval. V roce 1831 tento pojem ještě nikdo neznal, ale Victor jej naplňoval dokonale. Ze vzpomínek jeho milenky víme, že když román Chrám Matky Boží v Paříži psal, tlačil ho šibeniční termín odevzdání. Aby dílo dopsal, udělal radikální krok: zamkl všechno své oblečení ve skříni a klíč schoval, aby se nemohl dostat ven mezi lidi. Zůstal doma úplně nahý a psal celých několik měsíců zabalený jen v dece, dokud knihu nedopsal. Není to neřest v pravém slova smyslu, ale jistá kratochvíle to je. 


Roald Dahl

Samozřejmě nejen Roaldův Karlík a Willy Wonka milovali čokoládu. Autor bláznivých dětských knih míval svůj rituál před psaním. Do kůlničky na zahradě, ve které psal, se usadil do vyhřívaného křesla, na kolena si položil desky (nesnášel psaní u stolu), vedle sebe si položil obrovskou čokoládu, krabičku od pilulek, do které sbíral ořezané tužky, a začal psát. Jen pro zajímavost, psal "pouze" 4 hodiny denně, které měl rozdělené do dvou časových bloků, víc by prý mozek neutáhl. Pokud jsou mezi vámi čtenáři nějací pisatelé příběhů a knih, jak dlouho píšete vy?


Franz Kafka

Na závěr se podíváme přímo do Prahy, nemůžeme opomenout autora z našich krajin. Doposud nám autoři holdovali alkoholu nebo kávě, ale Kafkovou posedlostí byl až extrémně zdravý životní styl (na to, že jsme na začátku 20. století). Byl přísným vegetariánem, nepil kávu ani alkohol a každé ráno cvičil nahý u otevřeného okna – i v třeskutých mrazech. Věřil totiž, že se takto tělo otuží. Jeho největší kuriozitou u stolu ale bylo tzv. fletcherování. Věřil, že každé sousto se musí rozžvýkat minimálně třicetkrát až padesátkrát, než ho člověk spolkne. A pak v noci, když celá Praha spala a v domě bylo hrobové ticho, usedal ke stolu a psal.

Tak jsem do toho praštila. Ne, nevdala jsem se, ani jsem nic nerozbila.

Vydávám knihu.

V počítači mám celý soubor mých básní, z nichž valná většina není tady na webu, psala jsem je v posledních letech, jak jsem tak šla životem a různými příjemnými i nepříjemnými zkušenostmi. A jak jsem se tak na to dívala, v hlavě stále hlasitěji volal hlásek: "Hele, je čas. Jdi do toho."

A tak jsem v tom. V procesu vydávání knihy.

Půjde o mou literární prvotinu, o básnickou sbírku s názvem Otisk. 


Samovydání nebo nakladatelství?

Původně jsem chtěla knihu vydat sama. Nebudu si ale hrát na hrdinku, pořád jsou to vody, které nemám probádané, tak proč nevyužít někoho, kdo v tom dělá. věnuje se tomu a problematiku vydávání knih zná. Navíc kniha není jen o jejím vydání, ale i o propagaci, marketingu, je fajn když má někde zázemí nakladatelství, takže s jedním takovým momentálně jednám. Je fajn, že nabízí i možnost vydat si knihu sám, tuto ale zatím nevyužiju.


Fáze I.

Sbírku mám připravenou v PC, básně seřazené, provedenou korekturu, v podstatě mi chybí finální formátování, než odešlu podklady a začnu jednat s grafikem. Grafickou podobu obálky mám už vyřešenou, představu mám, návrh taky, teď to dát jen dohromady s grafikem, a až knížka vyjde, bude to moc pěkný dílko, těším se na to. 


O dalším procesu vás budu informovat. :)

Je to tři roky, co jsem začala jako správný čtenář s jednou z našich nejstarších knih. Nejsem křesťan, nejsem křtěná, ale v Bibli jsem byla schopná najít pohromadě všechno, co se dá najít roztříštěné v desítkách knih o osobním rozvoji. Potažmo filozofii. 

Bible není návod na život. Ale je to možnost, jak se podívat na věci z jiného úhlu pohledu, a osobně mám i tu zkušenost, kdy mi některé její verše tak otevřely oči, že jsem byla schopná uzavřít jednu dost náročnou kapitolu ve svém životě. 

Jelikož mi "suchá četba" přišla nedostačující a mnohdy jsem byla nesoustředěná, začala jsem Bibli studovat (Bible se jen nečte, ta se prostě studuje) jiným způsobem. 


Znovu a vlastní rukou

Vybrala jsem si v Bibli jednu knihu, a tu začala slovo od slova přepisovat. Do sešitu, pěkně ručně, úhledně, čitelně. Najednou jsem si všimla věcí a významů, které jsem při běžném čtení přehlédla nebo si je neuvědomovala. Navíc člověk u psaní používá více smyslů, mozek mu jinak pracuje; musíte si přečíst daný verš, jeho slova si zapamatovat a pak je přenést rukou na papír. Je to úplně něco jiného, než obyčejné čtení.


Klid a relax

Je pravda, že jsem si musela na psaní vyhradit určitý čas, aspoň hodinu. Právě po uplynutí tohoto časového úseku jsem víc vyklidněná, soustředěná, uvolněná, prostě u toho člověk na chvíli vypne od vnějšího světa. Někdo vybarvuje mandaly, já přepisuju Bibli. 


Jakou Bibli potřebuju?

Při přepisování se vám samozřejmě bude hodit vaše Bible. Existuje mnoho jejích překladů, já využívám Bibli z projektu Bible21. Možná znáte i appku Bible, o té se tady taky objeví článek. Měla jsem v ruce několik překladů, ale žádný mi nevyhovoval tak jako překlad 21. století. Spousta lidí jej kritizuje, ale Bible je kniha pro všechny, význam jejího obsahu se nemění, a stejně ji člověk pochopí dle situace, ve které se zrovna ve svém životě nachází. Nakladatelství Biblion je tak mým hlavním zdrojem, kde tento překlad seženete.


A co dál? To mám jen tak psát?

Dále samozřejmě potřebujete nějaký sešit. Osobně mám ráda, když sešit vypadá obyčejně, nic honosného, nebo dokonce aby to odkazovalo na Bibli samotnou. Kromě sešitu samozřejmě něco na psaní. Radím vám, vyberte si dobře. Pero nebo propisku, kterou se vám píše opravdu pohodlně. Možná si myslíte, že je to maličkost, ale věřte mi, nemůžu se soustředit když mi propiska vynechává, píše slabě nebo má moc tenkou tuhu a příliš klouže po papíře. Určitě máte svou oblíbenou, nakupte si jich víc a používejte je. 


Škrtat?

Já neškrtám. Vzhledem k tomu, že při psaní nespěchám, nedělám chyby. Pokud už se nějaká najde, pak záleží na tom, jak velká ta chyba je. Pokud jde o špatné slovo, čárku apod, nic neškrtnu, prostě píšu vedle dál správné pokračování verše. Jde o to psaní, ne o to, zda je bezchybné, číst to po sobě nebudete. Ani nikdo jiný. Pokud je celý verš špatně, pak jej dám do závorek a píšu správný. 


* * * * *

Pokud čtete Bibli, může být její přepisování zajímavé oživení a nový prvek ve vaší četbě či studiu. Nebo je tady někdo, kdo přepisuje jako já? :)

Nedávno jsem prošla jakousi menší krizí. Zjistila jsem, že dny mám plné rozvrhu a aktivit, a to jen proto, abych zahnala pocit, že "nedělám nic užitečného". 

Kdy se to stalo? To násilné činění se?

A vidím to i ve svém okolí. Neustálé informování o tom, jak jsou všichni zaneprázdněni, mají hodně práce, spoustu aktivit, kroužků, práci na chalupě, práci doma, musí jet tam a dojet támhle a Vánoce se blíží, ježišmarjá musíme všechno naplánovat...

STOP.

Celá léta mě sužuje kolotoč nuceného plánování. A už jsem toho měla dost. Neustálé zahlcování hlavy. Podcasty. Zajímavé rozhovory. Youtube s 856 radami, jak lépe žít, mít lepší den, pozitivnější den, méně unavená, více produktivní, stihnout víc za málo času, jak být krásná, atraktivní, jak oslnit muže, jak se sebou nenechat vláčet, jak si zjednat respekt u šéfa... 

STOP.

A tak jsem všechno utnula. Na dva týdny. Ten časový horizont nebyl plánovaný, prostě tak vyplynul. Dva týdny jsem se soustředila na sebe a svou rodinu. Trávila jsem čas se svým mužem, se svým synem, vykašlala jsem se na ťip ťop rozvrh prací v domácnosti. Upekla jsem něco dobrého, sedla si s hrnkem čaje a zapla si Gilmorova děvčata. Žádné podcasty. Žádné návody, žádné konzumování sociálních sítí. Byť jsem si (v domnění, že to dělám dobře) našla jen ty účty, které mi něco užitečného přinesly. Jo přinášely, ale taky zahlcovaly a zvyšovaly nátlak. A tak jsem se kromě Gilmorových děvčat našla u videí s roztomilými králíčky a kůzlaty. A hříbaty. 


LUXUS.

Já prostě nedělala nic. Po těch letech jsem nedělala prostě nic. A nebylo to ve stylu "tak, mám hotovo, teď si dáchnu". Ne. Já si prostě dáchla na celý den. Z počátku to bylo náročné. Pořád jsem měla nutkání něco jít dělat. A při tom odolávání jsem zjistila, jak jsem si hledala aktivity jen pro pocit produktivity. Jako bych při každém sednutí si dostala kopanec do zadku od věty "co sedíš, mazej dělat!", ten mě zvednul a já jako robot běžela něco dělat. Asi po týdnu ten pocit začal mizet a odpočinek jsem si začala opravdu užívat. Celkově jsem zpomalila, u běžných činností, u kterých jsem si pustila něco "na pozadí", jsem měla ticho. Aby se domácnost nerozpadla, samozřejmě bylo zapotřebí prát, vařit a udržovat režim pořádku. Ale nic vysilujícího. U těch činností v tichu jsem byla sama se sebou, takže jsem víc vnímala vlastní myšlenky a jako bych svůj mozek slyšela křičet radostí: "Jé tady jsi, já tě tak dlouho neviděl, jak se vlastně máš?" 

Hodně nároků na nás klade dnešní doba. Tlak přichází ze všech stran. A my jsme zapomněli, jak se mu bránit. Přitom vlastně stačí jednoduché věci - položit telefon a vypnout zprávy. (Já zprávy nesleduju, ale kdo ano, tak tahle rada pro něj bude jako čerstvý vzduch, věřte mi.)

Prosím, odpočívejte. Věnujte se rodině. Choďte na vzduch. Ale ne zase někam jít a poznávat a opět mířit do ruchu. Spíš prostě jen tak jít. Ani nemusíte vědět kam. Prostě jděte a buďte sami se sebou nebo s rodinou. Povídejte si. Naslouchejte si.

A odpočívejte. Protože můžete. Kdo přišel s tím, že odpočinek je za odměnu? Copak máme ten život tak dlouhý, abychom jej museli prosprintovat a při pohledu přes rameno nevědět, kolem čeho jsme to vlastně proběhli? 

Padá slza do klína
kolik bolesti v sobě má
malá kapka
z hloubi duše vyrvána?

Plná střepů
bolí
když to dovolím.
Celá se klepu.

Věnuji slzu k hořkému vínu
tomu
kdo vezme mě pryč
ze stínu
.



Dnes pro vás mám recenzi knihy, která je takovým užitečným pomocníkem do každodenního života. Knih z oblasti osobního rozvoje je velké množství, nicméně tahle v tom velkém spektru vyčnívá. Navíc já osobně mám ráda povídání od žen z (převážně) mužského prostředí. Taky v něm pracuji a vím, že to má jak svá úskalí, tak své přednosti.


Evy po boku těch nejvyšších

Evy Pompouras, narozená v Řecku (což v knize taktéž často zmiňuje v různých souvislostech), je bývalá elitní agentka tajných služeb USA. Měla na starosti bezpečnost takových jmen jako Clinton, Bush nebo Obama. Také pracovala jako polygrafická vyšetřovatelka a její znalosti z oblasti lidského chování pomohly objasnit nemálo kriminálních případů. Začínala u newyorské policie a postupně se vlastní pílí, disciplínou a (řekla bych částečnou) tvrdohlavostí vypracovala hodně vysoko. Jakožto člen policie New York byla přítomna útoku na dvojčata 11. září 2001, s velkým štěstím jej přežila a mohla pomoct spoustě lidí. 


Anglická verze 

Asi jste si všimli, že v nadpisu stojí anglický název knihy. V českém jazyce je známá pod názvem "Staň se nezničitelným", ovšem já po některých nepříjemných zkušenostech s českým překladem (uvidíte v další recenzi) dala přednost anglické verzi knihy. Ta se mi četla dobře, kdo ovládá angličtinu na úrovni, aby se domluvil, porozumí i knize. Některá slovíčka jsem si našla ve slovníku, těch ale nebylo moc a kniha se četla dobře. Českou verzi jsem vůbec nečetla, jsem spokojená s originálem. 


Evy jako váš osobní rádce i kamarádka

Autorka vás provede knihou příjemným způsobem. Velmi čtivě se dozvíte o jejích začátcích u policie, její příšerné zkušenosti dne 11.září 2001 i jejích motivech k práci v (z velké části) mužském prostředí. První čtvrtina knihy je tak jakýmsi povídání o životě Evy, její vzpomínky jsou hodně živé, detailní a do mnoha situací jste díky jejímu popisu vtaženi a prožíváte je přímo s Evy. A právě její bohatý arzenál zkušeností dělá z knihy o osobním rozvoji a dovednostech v komunikaci s lidmi elegantního pomocníka, který je snadno pochopitelný. Než vám totiž ukáže nějakou užitečnou dovednost, ukáže vám ji na vlastní zkušenosti, na konkrétním příkladě. Samozřejmě s detailností jí vlastní. 


Od přednášky k praxi

Evy prolíná výkladový styl psaní s téměř románovým. Patrně za to může i fakt, že je profesorkou kriminologie na univerzitě v New Yorku. (Mimochodem, praxi s tím, co se vás pokouší naučit, ukazuje právě i na zkušenostech se studenty, a z toho já dost čerpám, jelikož mám také skupinu lidí, které učím)

V knize se dozvíte co je strach, jaký má na člověka vliv, sami o sobě zjistíte užitečné informace, od kterých se pak bude odvíjet vaše práce na sobě. Naučí vás, jak si vytvořit vlastní mentální štít, v podstatě se snaží z vás udělat takového malého agenta tajných služeb, takovou malou Evy. Jelikož všechny principy, které se v knize dozvídáte, sama aplikuje v praxi. Dokonce v knize najdete rpaktické tipy, které využijete v prostoru, kde žijete, ve vašem domě. Pokud nepatříte mezi typy lidí, kteří řeší bezpečnost vždy a všude, může vám kniha připadat malinko paranoidní, ale musíme si uvědomit, že knihu napsal člověk, který se staral o bezpečnost prezidentů Spojených států a jejich rodin, a to zahrnovalo i takovou práci na detailech, jako je, zda existuje dost únikových cest z budovy a zda jsou dobře přístupné. 

Nechybí ani kapitoly týkající se rozpoznávání lží a manipulace, jak mít dobrý vliv na ostatní, jak jiní lidé můžou ovlivňovat nás samotné a hlavně jak i v těch nejnepříjemnějších situacích zachovat chladnou hlavu, abychom z dlouhodobého hlediska jen profitovali. 


Něco ze zákulisí

V závěru knihy nám Evy nabízí zkušenosti z práce pro kancelář prezidenta USA. Ukáže nám, co se od každé hlavy státu naučila. A s tím souvisí i velice zajímavé příběhy. Můžeme se tak dozvědět, který prezident si tak rád povídal s ostatními, až bylo nutné kvůli tomu zavřít kuchyňský personál a ideálně jej nepustit ven nebo který z prezidentů zůstával na Vánoce zavřený v Bílém domě, aby celý personál jeho ochranky mohl strávit svátky se svými rodinami. 


***

Knihu můžu doporučit. Je hezkým spojením memoárů, zkušeností ze zaměstnání, o kterém se jen tak od někoho nedozvíte a praktických rad, které využijete v běžném životě. A kdo máte možnost, podívejte na nějaká videa s Evy, figuruje v mnoha rozhovorech, stála na pódiu TED talků, já osobně ji poslouchám hodně často. A to, co ve videích uslyšíte, najdete i v knize, pěkně uspořádané.



Nakladatelství: Icon Books
ISBN: 978-1-78578-685-3
Copyright © 2017 by Evy Pompouras
Starší příspěvky Domovská stránka

ZDRAVÍM!

V knihách si povídáme s člověkem, který je napsal. Já knihu (zatím) nenapsala, ale tenhle web jsem já.
Tady mě poznáte blíž

SOCIÁLNÍ SÍTĚ & ČETBA


BOOXY ČBDB

ČTETE NEJRADĚJI

  • Marketingové lži (příběh o odmítnutí podomního prodeje)
  • Rozbor literárních děl (nejen) k maturitě - návod
  • FEJETON | Tajemství pánských e-zinů (1. část)

Právě čtu

Používá technologii služby Blogger

Archiv

Kolik vás tu je

TOPlist

Copyright © Ad-Libri. Inspire.. Designed by OddThemes