Dnes pro vás mám recenzi knihy, která je takovým užitečným pomocníkem do každodenního života. Knih z oblasti osobního rozvoje je velké množství, nicméně tahle v tom velkém spektru vyčnívá. Navíc já osobně mám ráda povídání od žen z (převážně) mužského prostředí. Taky v něm pracuji a vím, že to má jak svá úskalí, tak své přednosti.

Evy po boku těch nejvyšších

Evy Pompouras, narozená v Řecku (což v knize taktéž často zmiňuje v různých souvislostech), je bývalá elitní agentka tajných služeb USA. Měla na starosti bezpečnost takových jmen jako Clinton, Bush nebo Obama. Také pracovala jako polygrafická vyšetřovatelka a její znalosti z oblasti lidského chování pomohly objasnit nemálo kriminálních případů. Začínala u newyorské policie a postupně se vlastní pílí, disciplínou a (řekla bych částečnou) tvrdohlavostí vypracovala hodně vysoko. Jakožto člen policie New York byla přítomna útoku na dvojčata 11. září 2001, s velkým štěstím jej přežila a mohla pomoct spoustě lidí. 

Anglická verze 

Asi jste si všimli, že v nadpisu stojí anglický název knihy. V českém jazyce je známá pod názvem "Staň se nezničitelným", ovšem já po některých nepříjemných zkušenostech s českým překladem (uvidíte v další recenzi) dala přednost anglické verzi knihy. Ta se mi četla dobře, kdo ovládá angličtinu na úrovni, aby se domluvil, porozumí i knize. Některá slovíčka jsem si našla ve slovníku, těch ale nebylo moc a kniha se četla dobře. Českou verzi jsem vůbec nečetla, jsem spokojená s originálem. 

Evy jako váš osobní rádce i kamarádka

Autorka vás provede knihou příjemným způsobem. Velmi čtivě se dozvíte o jejích začátcích u policie, její příšerné zkušenosti dne 11.září 2001 i jejích motivech k práci v (z velké části) mužském prostředí. První čtvrtina knihy je tak jakýmsi povídání o životě Evy, její vzpomínky jsou hodně živé, detailní a do mnoha situací jste díky jejímu popisu vtaženi a prožíváte je přímo s Evy. A právě její bohatý arzenál zkušeností dělá z knihy o osobním rozvoji a dovednostech v komunikaci s lidmi elegantního pomocníka, který je snadno pochopitelný. Než vám totiž ukáže nějakou užitečnou dovednost, ukáže vám ji na vlastní zkušenosti, na konkrétním příkladě. Samozřejmě s detailností jí vlastní. 

Od přednášky k praxi

Evy prolíná výkladový styl psaní s téměř románovým. Patrně za to může i fakt, že je profesorkou kriminologie na univerzitě v New Yorku. (Mimochodem, praxi s tím, co se vás pokouší naučit, ukazuje právě i na zkušenostech se studenty, a z toho já dost čerpám, jelikož mám také skupinu lidí, které učím)

V knize se dozvíte co je strach, jaký má na člověka vliv, sami o sobě zjistíte užitečné informace, od kterých se pak bude odvíjet vaše práce na sobě. Naučí vás, jak si vytvořit vlastní mentální štít, v podstatě se snaží z vás udělat takového malého agenta tajných služeb, takovou malou Evy. Jelikož všechny principy, které se v knize dozvídáte, sama aplikuje v praxi. Dokonce v knize najdete rpaktické tipy, které využijete v prostoru, kde žijete, ve vašem domě. Pokud nepatříte mezi typy lidí, kteří řeší bezpečnost vždy a všude, může vám kniha připadat malinko paranoidní, ale musíme si uvědomit, že knihu napsal člověk, který se staral o bezpečnost prezidentů Spojených států a jejich rodin, a to zahrnovalo i takovou práci na detailech, jako je, zda existuje dost únikových cest z budovy a zda jsou dobře přístupné. 

Nechybí ani kapitoly týkající se rozpoznávání lží a manipulace, jak mít dobrý vliv na ostatní, jak jiní lidé můžou ovlivňovat nás samotné a hlavně jak i v těch nejnepříjemnějších situacích zachovat chladnou hlavu, abychom z dlouhodobého hlediska jen profitovali. 

Něco ze zákulisí

V závěru knihy nám Evy nabízí zkušenosti z práce pro kancelář prezidenta USA. Ukáže nám, co se od každé hlavy státu naučila. A s tím souvisí i velice zajímavé příběhy. Můžeme se tak dozvědět, který prezident si tak rád povídal s ostatními, až bylo nutné kvůli tomu zavřít kuchyňský personál a ideálně jej nepustit ven nebo který z prezidentů zůstával na Vánoce zavřený v Bílém domě, aby celý personál jeho ochranky mohl strávit svátky se svými rodinami. 

***

Knihu můžu doporučit. Je hezkým spojením memoárů, zkušeností ze zaměstnání, o kterém se jen tak od někoho nedozvíte a praktických rad, které využijete v běžném životě. A kdo máte možnost, podívejte na nějaká videa s Evy, figuruje v mnoha rozhovorech, stála na pódiu TED talků, já osobně ji poslouchám hodně často. A to, co ve videích uslyšíte, najdete i v knize, pěkně uspořádané.

Před jedenácti lety jsem navštívila DNY NATO úplně poprvé. Tehdy jsem měla možnost vidět letouny Tornado, Eurofighter Typhoon, Gripeny nebo americký Osprey. K jistému pocitu atraktivity a přitažlivosti letadel mě přivedl můj tehdejší přítel, který jakožto voják pracuje na kbelském letišti, kde děla technika. 

Nyní mám muže, který je vášnivým modelářem (modely letadýlek mají dokonce svůj vlastní pokoj, kdo máte doma takového milovníka, jistě víte, o čem mluvím) a krásu letadel, jejich sílu a pestrost zbožňuje. A protože máme syna, který má jakýsi kladný vztah k letadlům (tedy hned po dinosaurech a minecraftu, ale ono se to zase změní), chtěli jsme mu ukázat letadla v akci, stejně jako bojovou techniku a vůbec aby nasál atmosféru takového leteckého dne.

Dnešní článek bude určitě hodně srovnávací. Jelikož rozdílů je mnoho, mám rozhodně co porovnávat. Co říct na úvod povídání?

DNY NATO jsou skvělá příležitost, jak se najíst. 

Bohužel, je to tak. Když jsem byla na akci v roce 2015, areál letiště a okolí vypadali jako areál letiště a okolí. Vystavená technika byla dobře vidět, a když zrovna probíhala nějaká letecká ukázka, prostě jste otočili hlavu a mohli jste ji vidět. Teď to není tak jednoduché. Tehdy jste stánky s jídlem mohli spočítat na prstech jedné ruky. Dnes je celý areál v okolí letiště k nepoznání. Stánky už nestojí jak osamocení jednotlivci. Těch stánků jsou desítky a lemují celý areál. Vizuálně to vypadá otřesně. Statické ukázky jsou nejen statické, ale i napůl neviditelné. Když se chcete podívat okolo sebe, tak musíte opustit prostor "venkovní jídelny". Takové množství občerstvení vážně kazí dojem jinak celkem pěkné akce. Ale dost stěžování, jdeme na klady!

Tenhle blog se snad stane mým nejrozsáhlejším, nejucelenějším a nejdéle přežívajícím dílem, jaké jsem kdy v online světě vytvořila.

Začala jsem jej psát coby středoškolačka milující knihy, literární tvorbu, jako člověk, který svoje problémy řešil tím, že se z nich vypsal ve verších a který i nyní stále rád objevuje knižní perly a rád si přečte knihu, která nikoho nezajímá. Mým nejúspěšnějším článkem se stal rozbor díla k maturitě, což mě tehdy, v mých devatenácti letech, nesmírně překvapilo a je milé, že i teď, po tolika letech, se článek těší stále velké oblibě. A patrně bude, co bude maturita z českého jazyka živa. 

Dnes je mi 31 a od roku 2018 po světě radostně běhá chlapeček, kterému říkám "můj syn". Uf. Až se mi zamotala hlava. Jak člověku přibývají zkušenosti, rád se ohlédne zpět a když se ohlédnu za články, které tady leží víc než 10 let, musím se pousmát, jak jsou někdy roztomilé a moje vyjadřování plné naivity a upřímné radosti ze života na tomto světě. A někdy i takové jízlivosti až nenávisti, teda!

Láska ke knihám mě neopustila, čtu stále, jen už to není ve stylu "jedna kniha za dva až tři dny", ale ve stylu "tak, drahoušek spí / hraje si / je ve škole / je u babičky / je noc / je pět ráno, můžu si přečíst pár stránek". Je to kouzelné, a pořád plné upřímné radosti, jen jiné. 

V roce 2025 nastoupil syn do první třídy. Vzhledem k tomu, jak bravurně a rychle se naučil čísla, jejich pořadí a s jakým zájmem vždy sledoval, kolik čeho je a co znamená hodně nebo málo a zda je sto více než milion, mi bylo jasné, že zřejmě nepůjde v mých stopách posedlé knihomolky, která si četla jako dítě s baterkou v ruce do tří do rána. Čtení pohádek na dobrou noc mu jako malinkému kloučkovi nic neříkalo. Když jsem vytáhla knížku, okamžitě na ni přistála malá dětská ručička se slovy: "Maminko, můžeme si hrát s plyšákama?" A tak jsem lehce neoblomná tvrdila, že uděláme dobrý obchod - přečtu dvě stránky a pak si budeme hrát. Tedy jsem nevědomky podpořila jeho nadále stoupající zájem o čísla a ne o písmenka. (No mámo, moc se ti nedaří otočit skóre.)

Nástup do první třídy už samozřejmě znamenal povinnost zajímat se o písmenka, jejich pořadí, a co se stane, když je dáme dohromady. A mně, jakožto člověku, který nastupoval do první třídy s vlastní knížkou v ruce, kterou už měl přečtenou, bral nervy fakt, že můj syn na otázku, co vznikne tedy spojením písmenek L a A odpověděl vždy: "MA". 

Pletení písmenek a slabik moje hlava nechápala, ale když jsem tiše sedící na třídní schůzce poslouchala zoufalé úpění ostatních maminek, jejichž děti taktéž odpovídaly na otázku týkající se spojování písmenek úplně mimo představu maminek, ulevilo se mi, že to není žádná šílená odchylka, ale jen rostoucí, vyvíjející se a učící se dětská hlavička. 

A tak teď, uvnitř kladivem bouchajíc se do hlavy, navenek ale s úsměvem, trpělivě učím spojovat písmenka v slabiky a slabiky ve slovíčka, aby si ten můj syn jednou mohl přečíst ty úžasné knížky sám, a třeba i ten můj nejčtenější článek o maturitě z českého jazyka, který se mu zřejmě bude hodit. (Po čtyřech měsících úmorné snahy si to jak se říká "sedlo" a můj úžasný kluk čte jednoduché věty hezky sám. :))