LIFESTYLE | Odpočinek si nemusíme zasloužit

Nedávno jsem prošla jakousi menší krizí. Zjistila jsem, že dny mám plné rozvrhu a aktivit, a to jen proto, abych zahnala pocit, že "nedělám nic užitečného". 

Kdy se to stalo? To násilné činění se?

A vidím to i ve svém okolí. Neustálé informování o tom, jak jsou všichni zaneprázdněni, mají hodně práce, spoustu aktivit, kroužků, práci na chalupě, práci doma, musí jet tam a dojet támhle a Vánoce se blíží, ježišmarjá musíme všechno naplánovat...

STOP.

Celá léta mě sužuje kolotoč nuceného plánování. A už jsem toho měla dost. Neustálé zahlcování hlavy. Podcasty. Zajímavé rozhovory. Youtube s 856 radami, jak lépe žít, mít lepší den, pozitivnější den, méně unavená, více produktivní, stihnout víc za málo času, jak být krásná, atraktivní, jak oslnit muže, jak se sebou nenechat vláčet, jak si zjednat respekt u šéfa... 

STOP.

A tak jsem všechno utnula. Na dva týdny. Ten časový horizont nebyl plánovaný, prostě tak vyplynul. Dva týdny jsem se soustředila na sebe a svou rodinu. Trávila jsem čas se svým mužem, se svým synem, vykašlala jsem se na ťip ťop rozvrh prací v domácnosti. Upekla jsem něco dobrého, sedla si s hrnkem čaje a zapla si Gilmorova děvčata. Žádné podcasty. Žádné návody, žádné konzumování sociálních sítí. Byť jsem si (v domnění, že to dělám dobře) našla jen ty účty, které mi něco užitečného přinesly. Jo přinášely, ale taky zahlcovaly a zvyšovaly nátlak. A tak jsem se kromě Gilmorových děvčat našla u videí s roztomilými králíčky a kůzlaty. A hříbaty. 

LUXUS.

Já prostě nedělala nic. Po těch letech jsem nedělala prostě nic. A nebylo to ve stylu "tak, mám hotovo, teď si dáchnu". Ne. Já si prostě dáchla na celý den. Z počátku to bylo náročné. Pořád jsem měla nutkání něco jít dělat. A při tom odolávání jsem zjistila, jak jsem si hledala aktivity jen pro pocit produktivity. Jako bych při každém sednutí si dostala kopanec do zadku od věty "co sedíš, mazej dělat!", ten mě zvednul a já jako robot běžela něco dělat. Asi po týdnu ten pocit začal mizet a odpočinek jsem si začala opravdu užívat. Celkově jsem zpomalila, u běžných činností, u kterých jsem si pustila něco "na pozadí", jsem měla ticho. Aby se domácnost nerozpadla, samozřejmě bylo zapotřebí prát, vařit a udržovat režim pořádku. Ale nic vysilujícího. U těch činností v tichu jsem byla sama se sebou, takže jsem víc vnímala vlastní myšlenky a jako bych svůj mozek slyšela křičet radostí: "Jé tady jsi, já tě tak dlouho neviděl, jak se vlastně máš?" 

Hodně nároků na nás klade dnešní doba. Tlak přichází ze všech stran. A my jsme zapomněli, jak se mu bránit. Přitom vlastně stačí jednoduché věci - položit telefon a vypnout zprávy. (Já zprávy nesleduju, ale kdo ano, tak tahle rada pro něj bude jako čerstvý vzduch, věřte mi.)

Prosím, odpočívejte. Věnujte se rodině. Choďte na vzduch. Ale ne zase někam jít a poznávat a opět mířit do ruchu. Spíš prostě jen tak jít. Ani nemusíte vědět kam. Prostě jděte a buďte sami se sebou nebo s rodinou. Povídejte si. Naslouchejte si.

A odpočívejte. Protože můžete. Kdo přišel s tím, že odpočinek je za odměnu? Copak máme ten život tak dlouhý, abychom jej museli prosprintovat a při pohledu přes rameno nevědět, kolem čeho jsme to vlastně proběhli?